Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 8




Téměř všechny Kanárské ostrovy, nejen Tenerife, jsou rájem surfařů..

Měli bychom se dohodnout, co řekneme policajtům.“ řekl  vysoký opálený mladík  v sytě modrých  krátkých kalhotách.

„Co bychom jim tak asi říkali?“ skočil mu do řeči otráveně tmavooký soused, kterému na tváři rašilo třídenní strniště a napil se piva. „Nic nevíme, nic neřekneme, to je přece jasný.“

„Honza má pravdu,“ vložil se ho hovoru třetí „je zbytečný aby nás chytali za slovo, dohodnem se přesně co budem říkat a je to.“

„Nechápu, proč bychom se měli na něčem domlouvat, když jsme nic neudělali. To nechápu.“

„ Karle, když budeme každej říkat něco jinýho, a to se klidně může stát, protože ty si byl ožralej a Jirka furt hučel do Vránový, policajti nás pak můžou zbytečně tahat po výslechách. A já jsem tady proto, abych si něco užil a ne  blbnul s policajtama.“

„Dobře, tak řekni co budeme říkat, a je to.“ souhlasil Karel. „A co Blanka?“

„S tou se domluvím já, nemusíš mít obavy. Máro co ty, souhlas?“ Čtvrtý u stolu, který až doposud nic neřekl zkřivil obličej a poškrábal se na temeni hlavy. „Já sem svolnej se vším, děsně mě bolí hlava. Kurva. Potřebuju se vyspat. Až budeš zase slavit narozeniny, Jiříčku, tak mě, vole,  vynech.“

„Spát půjdeme až budem vědět, kdy si nás zavolají. Ten recepční říkal, že budou volat všechny Čechy z hotelu. To se divím, že ne rovnou z celýho ostrova.“

Proč jsi jim vlastně neřekl, že umíš španělsky? Třeba by nás vzali dřív?“ zeptal se líně Karel.

„Nevidím důvod, proč bych měl policajtům něco usnadňovat. Navíc pro případ nepředvídatelných událostí má tady cestovka tu průvodkyni ne? Přece jí nebudu brát chleba.“  řekl Jan. Hoši uznale pokývali hlavami nad těmito argumenty.

Jan Broum a jeho sestra Blanka prožili část  dětství na Kubě, kde jejich otec působil  jako takzvaný zahraniční expert. Jan si stále dobře pamatoval na to, že v karibském ráji nedostávají kubánské děti ovoce ani dost masa. Ale také si zamiloval  moře a za ty tři roky co rodina na ostrově prožila se naučil plynně španělsky. Po převratu v Československu v roce 1989 se Broumovi vrátili domů.

Za pět let nato jim díky kombinaci otcových kontaktů ze starého režimu, které obratně využil při privatizaci a matčina dědictví po rodičích, kdy jí byl díky restitučních zákonům vrácen blok domů v centru Prahy  a zanedbaná textilní továrna na Vysočině, patřil značný majetek. Díky tomu žili Jan s Blankou v Praze v podkrovním bytě v domě  na nábřeží, který patřil otcově firmě. Jan studoval, Blanka moc ne, rodiče bydleli ve vile v Jevanech.

 

O půl třetí jsem opět seděla   v kanceláři zástupce ředitele hotelu a čekala na kapitána Rodrígueze.  Asi po deseti minutách mě čekání přestalo bavit a řekla jsem si že prostě půjdu pryč, ať si kapitán hledá novou překladatelku. V tom mi zazvonil mobil. Kapitán získal  od Isabel moje číslo a omlouval se, že bude mít asi dvacet minut zpoždění. S těma deseti minutama co už čekám, je to půl hodina, řekla jsem si v duchu jedovatě. Protože jsem ráno při snídani nestačila dočíst noviny, řekla jsem si, že zkusím štěstí na recepci.

Vládl tam ospalý klid, Manolo seděl otočen zády k recepčnímu pultu u počítače a doplňoval do něj nějaké údaje.

„Promiňte, že ruším,“ oslovila jsem ho, „nemáte tu nějaké dnešní noviny? Španělské nebo anglické?“ Manolo se  otočil a profesionálně se usmál. Vypadal opravdu dobře, elegantně a přitom sexy. Podle výrazu jeho obličeje i držení těla bylo zřejmé, že je zvyklý na obdiv turistek všeho věku a národnosti.

„Bohužel, už jenom německé. Čekáte na kapitána, že? Mohu Vám nabídnout třeba něco k pití?“

„Ne není třeba, jen jsem si chtěla vzít něco na čtení. Budu zatím studovat třeba vaše informační tabule. Máte moc pěkný hotel, má příjemnou atmosféru.  Kdy jste ho otevřeli?“

„Před pěti lety, ale to ještě nestála zadní řada bungalovů. Předtím jsme měli pronajatý hotýlek přímo ve městě. Ale hosté mají raději apartmány a je to tu také mnohem větší. Promiňte, právě nám přijela nová skupina od Mackermanna. Už  vidím zastavovat autobus.“ dodal mladý recepční a opět se zářivě usmál.

Ustoupila jsem bokem ke stolkům s křesílky, aby cestou znavení turisté mohli k pultu. Z Manola jsem toho tedy moc nevytáhla. Škoda, že to není jako personální pohovor, tam se ani moc vyptávat nemusíte, lidi toho na sebe spoustu řeknou úplně sami.  Hodně lidí se tak rádo poslouchá, že mluví a mluví a vy musíte jen vyhodnotit, jaké informace se vám z té záplavy hodí. No jo, ale vražda je zdá se, něco poněkud jiného. Sedla jsem si do křesílka, ale spíš než do novin jsem  koukala prosklenou stěnou na  bazén u kterého se na lehátkách opékali turisté.  Atmosféra ani v nejmenším nenasvědčovala tomu, že tu v noci někdo zabil mladou ženu.

Manolo stále ještě  obsluhoval německé turisty, když do recepce vstoupil kapitán. Na profesionálním Manolově úsměvu se po vstupu muže v policejní uniformě nic nezměnilo, jen jeho obočí vystoupilo o poznání výš a pak zase kleslo na své obvyklé místo. Kapitán mi přišel říct, že si v kanceláři ještě promluví se španělským barmanem, kterému končí turnus a bude mít tři dny volna a že mne tedy žádá, abych přišla dolů do kanceláře asi za půl hodiny. Otráveně jsem švihla novinami na stolek. Můj projev vzteku neušel Manolovi, který popřál pěkný pobyt poslední rodince.

„Vracím vám ty noviny. Asi jsem si měla spíš dát něco k tomu pití,“ řekla jsem naštvaně. „Ale ne, jste velice laskav, ale to byl pokus o vtip.“  dodala jsem rychle, když   Manolo hned sáhnul po telefonu, aby zavolal obsluhu. „Víte spíš by mě zajímalo, kde našli to tělo? Mohl by jste mi to ukázat tady na vašem plánku?“ Recepční se zatvářil, že něco tak morbidního už dlouho neslyšel, ale pak se opět usmál, tentokrát ale bílé zuby neukázal a poklepal prstem do pravého roku hotelového areálu. „Tady to bylo. Když dovolíte, mám ještě nějakou práci.“ A obrátil se k obrazovce počítače.

Chvíli jsem studovala plánek pod sklem recepčního pultu, abych moc nebloudila a pak jsem se vydala přes recepci ven k velkému bazénu a pak napravo mezi bungalovy.  Tady na severu ostrova nemusí zahradníci tolik péče věnovat zavlažování jako na jihu, ale i tak byla péče o tolik zeleně jistě náročná. Výsledek byl ale velmi úhledný. Vzrostlé palmy, bungavílie kvetoucí fialovými i bílými květy, bohaté červené muškáty, vánoční růže, rostliny kterými se na vánoce ve studené  Evropě zdobí pokoje a které tady na ostrovech kvetou po celý rok a dosahují výšky až dvou metrů. Mezi tím se klikatily cesty vyložené mozaikovou dlažbou, mezi rostlinami byly zasazené klece s pestrobarevnými ptáky. U jedné z klecí na kraji lavičky obložené azulejos seděl velký pruhovaný kocour a pozorně sledoval život  žlutých ptáčků uvnitř.

  

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016