Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 10

 

Výslechy zbývajících členů  party nepřinesly nic nového, jeden tvrdil, že si nic nepamatuje, protože toho moc vypil, druzí dva odpovídali jakoby četli odpovědi z jednoho papíru.

Když jsem zapsala výpověď posledního, Karla Fajta, měla jsem své úlohy plné zuby. „Mám pocit, že se všichni předem domluvili, co nám řeknou.“ sdělila jsem své pocity kapitánovi.

I na něm už byla zřetelně vidět únava, napadlo mě, že musí být těžké vést výslech v zastoupení.„Je docela pravděpodobné, že se opravdu domluvili, madam. To pachatelé dělávají.“ řekl.

„Vy myslíte, že to udělal někdo z nich?“

„ To v téhle chvíli opravdu netuším, ale vyloučit zatím nemůžeme nikoho. Ale v téhle skupině jsou čtyři mladí muži a zavražděna byla mladá žena. Motivy vraždy bývají celkem banální, madam. Láska, nenávist nebo peníze.“

„Myslela jsem si, že na Tenerife nepřijdete často do styku s vraždou.“

„Taky že ne, ale ještě před pěti lety jsem sloužil v Barceloně na kriminálce.“

„A jak jste se dostal sem?“ jednou z mých vlastností je nesmírná zvědavost. Jenom nevím, zda je to vlastnost  kladná či záporná, asi jak kdy.

„Přiženil jsem se sem, ale co kdybychom pokračovali v naší práci.“

Včas  jsem spolkla jedovatou poznámku, že to je jeho práce a ne moje.

„Kolik lidí nás ještě čeká?“

Nahlédl do svého seznamu. „Celkem ještě jedenáct.“

 

Martin Kohout sledoval svou ženu, jak  si pečlivě roztírá po rameni  balzám po opalování. Byla štíhlá, na pažích je jí  rýsovaly svaly, které  udržovala pravidelným cvičením. Stála před zrcadlem v koupelně nahá a nohy je jí  třpytily naneseným krémem.

„Aby někdo z toho lesku neoslepl.“ řekl dobrosrdečně, ale v zápětí  uvědomil, že se jí jeho poznámka nebude líbit.

„No, že ty neoslepneš, to je mi jasné.“ odsekla okamžitě, „Tvoje objekty jsou přece nejmíň o deset let mladší než já.“ Na to se nedalo odpovědět nic.  „Taky nechápu“, pokračovala, a cítila, jak se v ní zase zvedá vlna vzteku, „proč při tvých příjmech nemůžeme bydlet v trochu lepším hotelu. Tyhle chatičky jsou depresivní. No jo, když ty si prostě nemůžeš dovolenou  naplánovat, že? Na last moment se holt nic lepšího nesežene. Fakt, je s tebou skvělej život.“

Před sedmi lety se manželé Kohoutovi, spolužáci z elektrotechnické fakulty brali. Anka Kohoutová po studiích nastoupila jako programátorka do velkého státního podniku    zatímco její manžel si po roční epizodě správce sítě v bance založil se dvěma kolegy malou softwarovou firmu. Ta do roka zkrachovala, protože společníci se po půl roce nebyli schopni dohodou ani na faktu, že den následující po sobotě je každopádně neděle. Martin Kohout si   našel zaměstnání obchodníka v pobočce velké americké firmy, která prodávala hardware a po večerech  pracoval na vývoji nového antivirového programu .  Spolupracoval s několika studenty, kterým zadával dílčí úkoly a opravoval je, koordinoval a pracoval na  strategii nástupu na trh, jakmile bude program schopný prodeje. Studenty vyplácel se z peněz, které bral ze své výplaty od Američanů. Po dvou letech sezení na dvou židlích usoudil, že je nejvyšší čas začít opět podnikat na plný úvazek. Založil firmu MarKsoft jako akciovou společnost. Po americkém vzoru přesvědčil několik příbuzných a známých  aby investovali do akcií jeho firmy. Pěti nejlepším studentům nabídl, aby se stali jeho zaměstnanci s tím, že část jejich odměny budou tvořit akcie jeho firmy. Sám si nechal nadpoloviční většinu akcií. Po třech letech oficiální existence firmy byl na nejlepší cestě prodat svoji zavedenou a úspěšnou firmu silnému americkému investorovi, který  měl zájem prodávat  programy MarKsoftu v USA a z Martinovy firmy chtěl vytvořit jádro vývojového střediska své firmy v Evropě. Protože Martin od začátku věděl, že firmu chce vybudovat tak, aby ji v době kulminujícího tržního úspěchu  mohl prodat silnější firmě, podřídil všechno své vizi. První antivirový program ve funkční demoverzi rozšiřoval pomocí Internetu dřív než  se to stalo běžnou praxí, jeho programátoři  vytvořili několik aplikací na platformě známého síťového produktu, některé z nich byly volně šiřitelné, a to rovněž pomocí Internetu. Antivirový program MarkDOG stal známým prakticky bez jakýchkoli nákladů na reklamu. Své firmě pronajal kanceláře mimo centrum, ale blízko areálu vysokoškolských kolejí, protože koleje mu dodávali nadšenou a lacinou pracovní sílu. Nábytek v kancelářích byl starý,  počítače nové, do automatu na kávu se nemusely házet mince a minerálka byla taky zadarmo. Tohle se Martin  naučil u Američanů, vytvořit programátorům dobré pracovní podmínky a pak z nich mačkat výkon. Z těch nejlepších, ale nic mačkat nemusel, práce je bavila i tak. Sám jezdil  v ojetém autě z druhé ruky a skromné zisky investoval do nových a výkonnějších PC a odměn pro nejlepší zaměstnance.

 Anna, jeho žena ho z počátku podporovala, krach první firmy přežila nad očekávání dobře. Při zaměstnání u americké firmy ho přemluvila, aby si vzali vysokou půjčku na koupi velkého bytu s terasou. Anna přestala pracovat, narodil se jim syn Martin a manželství vypadalo celkem spokojeně. Anně lichotilo, že Martin má u firmy dobré postavení, nové firemní auto a velmi dobrý plat.

Když jí oznámil, že zakládá MarKsoft nebyla nadšená a když luxusní volvo vyměnil za ojetého opela  začala vyžadovat víc peněz na domácnost a tlačila Martina do koupě domu zahradou. Tvrdila, že Martínek v pražském bytě trpí špatným vzduchem a že ona si připadá v bytě jako v kleci. Martin kromě vývoje vlastních produktů zorganizoval jakousi programátorskou dílnu a nabízel firmám vývoj aplikací v rámci jejich firemních sítí. Protože byl obratný obchodník podařilo se mu získat zakázky, ze kterých financoval splátky úvěru na koupi domu  a rostoucí Ančiny nároky. Ale rostl v něm vztek, protože mu organizace těchto zakázek ubírala energii pro uskutečnění jeho plánu.

Anna se přitom chovala, jakoby nechápala, že vydělávat peníze je docela namáhavá činnost. Pro Martínka si zajistila dopolední hlídání, pravidelně navštěvovala fitness, kosmetiku, kadeřníka a obchody s módním zbožím. Propadala strachu ze stárnutí, listovala magazíny na křídovém papíře a snila o životě na tropických ostrovech po boku  Martina, který je stejně krásný a inteligentní jako ve skutečnosti, ale je mnohem pozornější. Organizuje večeře při svíčkách, vyznává jí lásku na při svitu měsíce, mluví s ní o všem co ji zajímá a rozhodně nevyžaduje v půl deváté večer teplou večeři. Ale především přestala věřit, že Martin svoji firmu opravdu prodá a v jejich vztahu dojde k nějaké změně. Znala ho natolik, že jí bylo jasné, že i když bude mít peníze, nebude mu to stačit ke štěstí a bude dál vymýšlet nové projekty a na ni pořád nebude mít čas.

Martin měl zase často pocit, jakoby Anna byla vybavena citlivým radarem, který zjistí kdy on měl v práci opravdu těžký den a právě tehdy začne malichernou hádku o to, že by taky někdy mohl vyzvednou Martínka od rodičů,  že by s ní mohl jít  nakupovat, že by měl zařídit opraváře televizoru, že má určitě nějakou jinou ženskou, když se s ní nechce milovat, že je pořád v práci, že s ním není žádný život…

A protože Martin nebyl zrovna submisivní typ bývaly hádky často velmi hlučné. Zpočátku se udobřovali. Později se jim občas podařilo nastolit alespoň příměří.  Letošní léto  bylo horké. V červnu začala jednání s americkou firmou MoonStar, která chtěla koupit MarKsoft. Martin nemohl odjet s Ankou a  Martínkem na dovolenou do Francie. Anka zuřila. Pro Martina až nepochopitelně trvala na tom, že musí jet spolu na dovolenou jako rodina.  Proto ho donutila, aby s ní jel v říjnu na tři týdny na Tenerife. Martin šílel, protože za měsíc začínal veletrh Comvex, nejdůležitější veletrh v oblasti počítačů, programů a komunikace v České republice. Úspěchem své firmy na veletrhu chtěl podpořit hodnotu firmy před prodejem, který jak doufal proběhne na jaře příštího roku. Ale protože mu na Ance a především na Martínkovi záleželo a protože si uvědomoval, že není vždycky ideální partner, nakonec s odjezdem souhlasil.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016