Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 11

Micky všech barev potkáte na Kanárech na každém kroku... 

 

 

Martin Kouhout se mi zalíbil, už když se představil a podali jsme si ruce. Hned z počátku se omluvil, že musím překládat, on sice umí slušně anglicky, ale německy jen gutten tag, morgen a beer a španělsky ani to. Vypadal jako muž, který je na světě proto, aby problémy řešil a ne je vytvářel. Trochu mi připomínal Markuse. Ani ne tak fyzickou podobou, Markus má necelých stoosmdesát centimetrů, široká ramena a protože, jak sám říká je už jen bývalý sportovec, také zřetelné bříško. Martin Kohout byl tmavovlasý a tmavooký, teď po pár dnech dovolené dohněda opálený a ve svých třiceti letech opravdu přitažlivý mužský. Nejlepší na něm ale bylo to, že si toho jak působí na ženy nebyl vědom a nebo, a to je pravděpodobnější, mu to bylo celkem jedno.

Po počátečních formalitách jsme rychle přešli k věci.

„Vy jste znal tu slečnu, co byla zavražděna?“ Zarazila ho moje otázka, kterou samozřejmě musel očekávat nebo se mi to zdálo?

„No tak, viděl jsem ji tady v hotelu, byla ten typ, co  ho nepřehlédnete.“

„A stýkali jste se tady  nějak blíž?“

„To těžko, mám žárlivou ženu.“ řekl a usmál se na mě takovým způsobem, že jsem se jí vůbec nedivila.

Vrátila jsem se k předepsaným otázkám kapitána Rodriqueze. „Co jste dělal včera mezi jedenáctou a druhou?“

„Hádal jsem se se svojí ženou, teda převážně.“

„Co myslíte tím převážně?“

„No Martínek, to je můj syn, usnul někdy před desátou, tak jsme ještě chvíli počkali a pak jsme si šli sednout  do baru v hotelu, jako skoro všichni tady. Měly tam být nějaké lidové tance nebo co. Já bych šel i jinam,  ale žena nechtěla, aby mohla chodit kontrolovat Martínka. Jenomže jak jsme se napili, teda jakmile se Anka napila, tak do ní vjel běs a začala mi vyčítat, že jsem k ničemu a tak. Musím to upřesňovat?“

„Nemusíte.“

„To jsem rád, no tak po mě štěkala, mě to bylo trapný, protože jsme seděli s docentem Vránou učil mě na fakultě, Anku vlastně taky, byla o dva ročníky níž. Já jsem mu dělával pomvěda, je to chytrej a rovnej chlap. Jsem rád, že na fakultě zůstal i po převratu, ale to proto, že restituoval velkej majetek. Takhle může mít plat jen jako kapesné, je to ostuda, jak jsou u nás kantoři placení. Jestli to takhle půjde dál, budou učit jen pitomci co jinde neuspěli nebo mladý děcka pár roků po škole, než si ovšem založí rodinu. Ještě s námi seděli doktor Kolář se ženou, on je gynekolog a ona zubařka, Vrána je její pacient. Jo svět je malej.  Dali jsme  si víno, byla pohoda, no a do toho moje Anka spustila. Ona totiž poslední dobou pro svoje výlevy potřebuje publikum. Chvíli jsem to vydržel, ale když si dala třetí skleničku, řekl jsem, že se jdu podívat na Martínka.“

„A šel jste?“

„Jo, spal. Ale pak jsem se ještě šel projít k moři, potřeboval jsem vychladnout. A popravdě, doufal jsem že vychladne i Anka. Vrátil jsem se asi za půl hodiny.“

Zapsala jsem jeho výpověď a přetlumočila ji kapitánovi. Díval se na mě, jakoby cítil, že se mi Martin líbí a on má proto  pochyby o mé nezaujatosti. „Zeptejte se ho, jak to mohl stihnou do bungalovu a pak k moři a zpět za půl hodiny“ zavrčel.

„To jste opravdu stihl všechno za půl hodiny?“ papouškovala jsem snaživě.

„Co jako?“ odvětil Martin, který už očividně myslel na něco jiného, „Jo už vím co myslíte, no možná mi to trvalo třičtvrtěhodiny, ale víc ne.“

„Taky se ho zeptejte, jestli ho někdo viděl“ doplnil kapitán. Už mi šla z té češtiny a španělštiny hlava kolem, přece jenom, nejsem žádná kvalifikovaná tlumočnice. Španělsky jsem se učila takříkajíc za pochodu, protože když chcete na ostrovech žít a pracovat  tak jen s němčinou nebo angličtinou nevystačíte.

„Viděl vás někdo, pane Kohoute?“

„Myslím, že ne, ale nezabil jsem ji, jestli vám jde o tom. Co vás vlastně přimělo dělat tady překladatelku?“

Stručně jsem mu vysvětlila celou historii. Na konci už se chechtal docela nahlas: „To je docela dobrý, tak manžel má o vás péči, aby se  vám nic nestalo a vy nakonec skončíte jako policejní písařka v dvouhvězdičkovým hotelu s upoceným španělským kapitánem a stádem podezřelých Čechů. Fakt dobrý.“ Smál se tak srdečně až slzel. „Omlouvám se, ale přijde mi to fakt směšný.“

„No, jsem ráda, že se dobře bavíte.“ řekla jsem a snažila se dostat do hlasu patřičnou porci ironie, ale popravdě mi moje situace připadala stejně absurdní  jako Martinu Kohoutovi.

 

Dalším svědkem byla žena Martina Kohouta Anna. Popravdě řečeno, líbila se mi taky. Podle toho co o ní říkal její manžel, jsem očekávala buď ušlápnutou domácí puťku nebo unuděnou zmalovanou paničku. Anna nevypadala  ani jako jedno ani jako druhé. Do místnosti vešla opravdová kráska. Štíhlá bruneta s krátkým sportovním sestřihem a velkýma tmavýma očima. Hlavní dojem, která jsem z ní měla, byla ostražitost nebo nedůvěra, jakoby nevěřila tomu, že bílé je opravdu bílé a voda je mokrá. Napadlo mě, že nejspíš nevěří ani ve svoji přitažlivost ani v to, že ji manžel miluje. Přišla mi jako  zmatené děvčátko ztracené v těle dospělé ženy.

Na moje otázky odpovídala  nejistě, několikrát se opravovala. Když jsem se jí ptala na odchod jejího manžela z baru  trochu zrudla a jakoby strnula. Tvrdila ale, že se vrátil už za dvacet minut. Ano, seděli s Vránou a Kolářovými, jsou to docela milí lidé.. Docent učil manžela i ji, Kolářovi jsou lékaři. To děvče co ho zabili neznala. Ne, nikdy předtím ji neviděla.

V průběhu výslechu moje sympatie k Anně Kohoutové poněkud poklesly. Chovala se divně, jakoby dávala najevo, že ví víc než říká, ale nemůže o tom mluvit.

Když jsem vyřídili všechny formality s podpisem protokolu a paní Kohoutová odešla, bylo pět hodin.

„Vezmeme ještě dva a zbytek  necháme na zítřek. Co vy na to, madam?.“ Promnul si kapitán oči. „Ostrov má výhodu v tom, že se vám svědci jen tak nerozutečou, víte.“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016