Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 9

Kanárské ostrovy jsou místo mezi nebem a mořem...

Došla jsem až k místu, které  označil Manolo jako místo nálezu mrtvoly. Nebylo tu nic zvláštního. Byla to odlehlá část hotelové zahrady,  místo vhodné právě tak pro odložení ostříhaných  větví keřů,  listů palem a spadaného listí, než ho naloží na valník a odvezou. Pár kroků od toho smetiště byla široká brána, kterou bylo možno vyjet na prašnou cestu vedoucí okolo celého areálu hotelu.  Nalevo od brány byla ještě branka vedoucí na přilehlý pozemek ohraničený zdí a plotem, na kterém se nacházela ubytovna zaměstnanců hotelu. Kdybych já potřebovala odložit tady v hotelu mrtvolu, pravděpodobně bych vybrala stejné místo. Při troše štěstí se sem dalo  nepozorovaně dojet autem nebo dojít pěšky.  Ale zase pokud by měl vrah k dispozici auto, bylo by  praktičtější nechat mrtvolu třeba na pláži nebo ji odvést kousek do hor a tam ji nechat v nějaké  málo navštěvované soutěsce. I když, to by spíš napadlo místního. Nebo měl vrah málo času, a proto mrtvá skončila na hromadě odpadu v hotelové zahradě. Z toho, co jsem se zatím o mrtvé dívce dozvěděla jsem usoudila, že  by si pravděpodobně vybrala nějaké exklusivnější místo na uložení vlastní mrtvé tělesné schránky. Třeba  vanu plnou šampaňského nebo sedadlo červeného ferarri. I ten mořský břeh by byl snesitelnější než skončit tady, na shnilých datlích.

 

Patnáct minut po tom co jsem morbidně uvažovala nad nevhodností místa uložení těla mrtvé modelky jsem už poměrně krotce seděla v kanceláři hotelu,  a do počítače zaznamenávala údaje z pasu dlouhovlasého malého muže.

„Tak tedy, Jan Brom, ročník  1974, student?“

„Jo, architektura, čtvrtý ročník“

„Vaše číslo bungalovu?“

„Dvěstěpatnáct“

„Kdy jste přijel a s kým?“

„ Minulou neděli, vlastně už předminulou. Jsme tu s kamarádama, surfujeme.“

„Můžete mi říct jejich jména?“

„Marek Vašák, Jiří Voznica, Karel Fajt a Blanka, moje sestra.“

„Ubytováni jste spolu?“

„Vlastně ano, máme dva bungalovy vedle sebe. Já jsem v jednom s Markem a Blankou a Jirka s Karlem jsou vedle.“

„Se zavražděnou jste se stýkali?“

„Viděli jsme se při jídle, někdy. Dvakrát jsme s ní a s tou její kamarádkou  seděli u baru tady v hotelu a jednou na pláži. Ale my se bavíme hlavně o surfu nebo o muzice,  a to ty holky moc nebavilo.“

„Viděl nebo slyšel jste něco, co by mohlo přispět k objasnění smrti Magdaleny Outratové?“

„Na nic si nevzpomínám:“

Snažila jsem se rychle zapisovala otázky i odpovědi a současně překládat kapitánu Rodriquezovi.

„Znáte ještě někoho z hostů hotelu? Myslím třeba z Čech?“

„Znám doktorku Vránovou, přednáší u nás na fakultě dějiny umění. Ale to asi s tou vraždou nesouvisí. Včera večer jsme trochu slavili narozeniny, paní doktorka byla s náma … Mě napadlo, že to udělal ten Španěl, třeba nějak vzbudila jeho žárlivost nebo co já vím."

„Kterého Španěla myslíte?“

„Recepčního, dost se okolo ní motal. Byla to hezká holka.“

„Vám se taky líbila?“

„To myslíte, jestli se mi líbila tak, že když mi nechtěla být po vůli, tak jsem ji uškrtil?“ řekl  mladík a prohrábl si vlasy. „Já se s holkama většinou domluvím. Zatím na mě žádná neudělala takovej dojem, abych na ní páchal násilí.“

Tomu jsem se vůbec nedivila, mladý muž vypadal dobře a měla jsem pocit, že když slečna Šárka mluvila o tom, že ti surfaři jsou sociálka, projevila špatný odhad. Mladý muž se choval hodně sebevědomě. Tipla bych si, že má bohatého tatínka nebo maminku. Tenhle hoch nejspíš nemusel šetřit na zájezd k moři.

„Co jste si o ní myslel?“ Mladík si mě  prohlížel, jakoby přemýšlel na co se ho vlastně ptám, pak trochu pokrčil rameny a řekl „Těžko říct, moc jsem o ní nepřemýšlel, byla to hezká holka, to jo, ale takových je spousta. Nevím, fakt nevím.“

„Co jste dělal včera v noci mezi jedenáctou a druhou?“

„Večer jsme byli dole ve městě v irské hospodě, kamarád slavil narozeniny, takže jsem tu holku večer vůbec neviděl.

„Kdo byl s vámi?“

„No,všichni. Blanka, Karel, Jirka, Mára a taky doktorka Vránová.“

Přeložila jsem kapitánu Rodríguezovi  zbytek výpověďi Jana Brouma. Kapitán pokýval hlavou a řekl, že nemá další otázky.

Takže jsem protokol dala mladíkovi, ten ho zběžně přečetl a podepsal. Po něm vstoupila do místnosti opálená světlovlasá dívka.

„Dobrý den,“ pozdravila a bez pobízení se posadila.

„Vy se mě asi budete ptát co jsem dělala včera v noci, že jo?“

„Taky, ale poprosím vás i o vaše nacionále a pak co víte o té dívce.“

„Pas jsem si nevzala,  já vám ho donesu, hned se vrátímů“ řekla a vyběhla ven. Usoudila jsem, že slečny ubytované v tomto hotelu mají zvláštní způsoby a nalila jsem si vodu ze džbánu. Dívka ale vzápětí otevřela dveře, podala mi  pas a vysvětlovala: „Měl ho u  sebe brácha, on si říkal, že ho zapomenu. Takže co potřebujete vědět?“

Blanka byla světlovlasá stejně jako její bratr, měla souměrnou postavu, svalnaté paže i nohy. Vystupovala sebevědomě, neměla na sobě žádné šperky kromě kroužku z bílého kovu v obočí a nebyla nalíčená. Působila dojmem člověka, kterému je srdečně jedno co si o něm ostatní myslí. Přečetla jsem poslední stránku jejího pasu a podle přání kapitána jsem začala klást otázky.

„Takže slečna Blanka Broumová. Bydliště Praha. Vy studujete slečno?“

„Chodím do jazykovky, loni jsme dělala angličtinu, teď španělštinu.“

„A španělsky umíte?“

„Jo, sí, nó a hasta la vista. Měli jsme zatím asi šest hodin.Kdysi jsem trochu uměla, byli jsme s našima na Kubě, ale to mi bylo deset.“ Kapitán Rodríguez  zvedl hlavu, když uslyšel povědomá slova, když ale následovala rychlá čeština, zase ji sklonil k poznámkám.

„Na vysokou se nechystáte?“

„To je součást výslechu?“

Uvědomila jsem si, že se chovám jako by řídila personální pohovor, ale nechtělo se mi ztrácet tvář, „No kapitána zajímá ledasco. Tu mrtvou dívku jste znala?“

Světlovláska chvíli neodpovídala. Pak řekla. „Viděla jsem ji v televizi v reklamě, něco možná i v časopise, pak tady.“

„Co jste si o ní myslela?“

„Nic. Byla mi volná.“ odsekla.

To byla trochu divná reakce. Že by Blanka záviděla Magdaleně něco záviděla? Nevypadala na to, že by se trápila svým zjevem nebo že by toužila po chvilkové slávě postavy z reklamy. Tak že by žárlivost?

„Vy jste tu s bratrem a přáteli, že ano? Je někdo z nich váš blízký přítel?“

„To jako jestli s někým chodím? Nebo spím?“ ušklíbla se Blanka. „Chodila jsem s Jirkou, ale už je to dávno. Vlastně to ani nebylo moc chození. No trochu jo. On s náma chvíli bydlel,  tak tehdy. To nějak souvisí s tím vaším vyšetřováním?“

„Takže jste znala jste Magdalenu Outratovou ještě před vaším pobytem?“

„Leda tak z té reklamy na pivo. Je stupidní.“ Přetlumočila jsem kapitánovi průběh výslechu.

„Vám je to děvče trochu proti srsti madam, že? Myslíte, že ji uškrtila ze žárlivosti?“ řekl trochu posměšně kapitán.

„Ne to ne, ale připadá mi, že je na tu mrtvou rozzlobená. Myslím ještě teď, když už je ta dívka mrtvá. To mi připadá divné.“

„Tak se jí ptejte dál, třeba v tom opravdu  může něco být. Zatím nemáme nic, čeho bychom se mohli chytnout.  Já si dávám dohromady časový plán pohybu té Outratové v noci, zatím hlavně podle toho co mi řekl barman a recepční a moc mi to taky nesedí. Takže se klidně ještě ptejte.“

            „Kdy budu moct jít pryč?“ vložila se do hovoru dívka. Napadlo mě, zda přece jen neumí španělsky víc, než přiznala.

„Až nám zodpovíte ještě pár otázek.“ Řekla jsem a připadala si v tom okamžiku jak horlivá policistka z filmu kategorie B. „Kde jste byla včera večer?“

„No s klukama, kde bych asi tak byla. Já jsem sem nepřijela nikoho balit.“

„Můžete mi to víc upřesnit?“

„Co jako?  To s tím balením?“

„Taky, a kde jste přesně byla včera večer.“

„No dobře, jak myslíte. Na večeři jsme šli po osmé…“

„Všichni?“

„Jo, vlastně ne, Jirka nešel.“

„Víte proč?“

„Netuším. Asi neměl hlad. V jídelně jsme se dost zdrželi, protože Karel s Honzou si chtěli dát ryby a ta dávka, co servírovali do bufetu  byla nějaká divná. Tak jsme čekali.  Mezitím jsme se s Márou vsadili, kdo sní víc zmrzliny a já jsem vyhrála. Taky mi potom bylo blbě. Pak jsme  šli do přístavu do hospody, protože tady v hotelu je bar dost děsnej. Normálně jsme si dali pivo, byla s náma i  Vránová, ona kluky učí na škole. Jirka do ní furt něco hustil, napřed jsem si myslela, že ji snad balí nebo co, ale Honza říkal, že chtěl, aby za něj Vránová ztratila slovo u  Chvátala, to je  profesor, co s ním má Jirka nějakej problém.

Mě se ale udělalo asi  po té zmrzlině dost blbě, chtěla jsem si jít lehnout. V pohodě bych to zvládla sama, ale Vránová, ona je taková dobrá duše nedala jinak a jela se mnou taxíkem do hotelu. Pak říkala, že ji prej taky bolela hlava.

„Kolik bylo, když jste se vrátily?“

„Nevím přesně. Asi tak půl dvanáctý.“

„Vaši přátelé ještě zůstali ve městě?“

„Jo, ale pak se dost brzo vrátili, slyšela jsem zdola muziku a hlasy, nějak jsem nemohla usnout.“

„A v kolik šli váš bratr a  Marek spát víte?“

„To nevím, oni spí v jedné ložnici, já v druhé, takže nevím.“ Rychle jsem zapsala fakta, která jsem se dozvěděla a přeložila je kapitánovi  a  zeptala se zda má další otázky. Neměl a mě se zdálo jako by mu moje vyšetřovatelská horlivost  byla trochu k smíchu. Vytiskla jsem zápis Blančiny výpovědi, ta ji  překvapivě pozorně přečetla a pak bez protestů podepsala.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016