Příliš mnoho náhod, kapitola 5

Na Kanárech je fajn, že zimní boty tu nosíte jenom pro parádu a v žabkách můžete klidně strávit celý rok...

K márnici jsem si vzala svoje auto a pomalu jela v serpentinách za policejním vozem. Také jsem zavolala Isabel, zda se podařilo setkání Richarda s Mayerovými. Zprávy byly příznivé, zdálo se, že německý průmyslník  a jeho paní  konečně našli, co hledali. Což mě  po sedmnácti navštívených objektech opravdu potěšilo.

Možná vás napadne, proč teď, když jsem vdaná a práce v Praze už mě tak unavovala, jenom nesedím na terase nad mořem a nelakuju si nehty.

Důvodů je několik. Za prvé si nehty nelakuju, jenom někdy na nohách. Za druhé se mi začalo zajídat být na Marcusovi závislá finančně. Mám sice nějaké peníze z prodeje své agentury, ale nemám chuť je utrácet. Jsem ten typ co má raději rezervu než dluhy. Asi je to tím, že když mi bylo dvaadvacet, byla jsem ve čtvrtém ročníku vysoké a umřel můj roztomilý rozhazovačný tatínek, musela jsem si na jeho pohřeb půjčit. Existuje ovšem i třetí důvod a sice to, že nicnedělání má na mě devastační účinky. Chcete vědět jaké? Když se nudím, tak mám tendenci nudu zahánět alkoholem.

Zjistila jsem totiž, že když si dám skleničku vína k obědu, skleničku portského po obědě, pak ještě jednu ke kávě a jeden, dva nebo tři koktejly k večeři, snáším tu zlatou nudnou klícku tak nějak lépe.

Ovšem jednoho dne, když mě napadlo, že portské k snídani by taky mohlo mít něco do sebe, jsem se zarazila a šla se podívat do zrcadla. Obraz který jsem viděla mě  nijak nepřekvapil,  blondýna s prvními vráskami okolo očí, široké lícní kosti a docela pěkná ústa, slovanský šarm tomu říká Markus.

„Jakpak asi budeš děvče vypadat,“ řekla jsem svému odrazu „když budeš snídat portské, co? Jako madame Olaf-Cave, že jo.“

Karen Olaf,  rozená Cave, je Markusova velmi, velmi vzdálená příbuzná, žije taky na Tenerife, v luxusním apartmá v Los Christianos. Snídá šampaňské, obědvá whisky a večeří koňak a má znepokojující zvyk dotýkat se  hubenýma rukama plnýma chřestících prstenů  svého obličeje, jakoby se chtěla přesvědčit, že jí kůže na tváří stále dobře drží, a vyprávět všem kdo jsou ochotni jí naslouchat, ale především s ní pít,  jak je nešťastná a stále opuštěná. Její manžel provozuje úspěšně námořní přepravní společnost a jeho heslem je, že žena má opatrovat rodinný krb a nestarat se o zlý svět za okny ložnice.

„Zuzanko, děvečko,“ pravila jsem tehdy své dvojnici v zrcadle, „nejvyšší čas na útěk z ráje, nebo z tebe bude madame Wilderová-Opilcová.“ Takže proto prodávám domy a piju zase jen jednu skleničku červeného  po večeři a raději už ne každý den.

Naštěstí mě prodej realit baví. Navíc jsem zjistila, že dobrý byznys je nabízet domy nebo byty už zařízené. Na ostrovech se hůř než na pevnině shání nábytek a ostatní vybavení bytu, zvlášť když jste cizinec a máte málo času nebo nemáte chuť utrácet spoustu peněz. Mě zařizování interiérů těší. Na to, že bych mohla prodávat také zařízené domy mě přivedl Markusův známý z Hamburku, který při návštěvě u nás chtěl  vědět, kdo nám dům zařizoval. Byl to můj první zákazník. Je fakt, že to byla moc zajímavá práce, zařizovat dům svobodnému muži. Nakonec jsem mu vymyslela dům jako pro Jamese Bonda, mého oblíbeného hrdinu. Joachim byl nadšený, zda byly nadšeny jeho dámské návštěvy, když se šlechtily v  minimalistické koupelně obložené šedou břidlicí, to už bohužel nevím. Pokud by ale Joachim hodlal zakotvit  v přístavu manželském, mám už pro novomanželku vymyšlenou druhou koupelnu s růžově žilkovaným mramorem, co tak pěkně lichotí pleti.

 

V márnici dívka zvracela. Ani jsem se jí nedivila. Uškrcená Magdalena vypadala zřejmě dost odpudivě,  místnost byla cítit ledasčím a při cestě do márnice se Šárce nálada ani žaludek nespravily. Já sama jsem nesebrala odvahu, abych přistoupila blíž ke stolu na kterém leželo to, co zbylo z krásné modelky. Bledězelená dívka potvrdila, že  tělo s černajícím obličejem patří její kamarádce a utíkala ven. První nával nevolnosti ji zastihl ještě uvnitř.   Vyšla jsem za ní. Opírala se  o rezavé zábradlí a dávila mezi opuncie rostoucí pod rampou.

 Stáhl se mi žaludek a musela jsem se několikrát zhluboka nadechnout. Ten telefon ráno jsem opravdu neměla brát, řekla jsem si dnes už podruhé.  Pak jsem vytáhla z kabelky papírové kapesníčky a z boční kapsičky i zbytek osvěžujících ubrousků. Dívka se nakláněla přes zábradlí a vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Vezměte si to a utřete si obličej.“ podala jsem jí osvěžující ubrousky. Nechápavě se na mě podívala a pak zavřela oči. „Jen si je vezměte, udělá se vám  líp.“ Pak mě napadlo ještě něco. Znovu jsem zapátrala v kabelce. Markus se mi vždycky směje, že mám v tašce úplně všecko, že z ní snad jednou vytáhnu  i živého králíka. Po chvilce přehrabování jsem nahmatala to, co jsem hledala, plochou malou hlavičku reklamní whisky, kterou jsem před týdnem sloupla z titulní strany koupeného časopisu. Teď by se mohla hodit. Raději jsem nedomýšlela, co by na to řekl kapitán, ale bylo mi jasné, že ta trocha alkoholu děvče nezabije, spíš naopak a podala ji zbědované Šárce.  Ta se opřela o zeď, otřela si obličej a pak odšroubovala malý uzávěr. „Díky. Je mi fakt blbě.“ A opatrně se napila, nepatrně se otřásla, pak obsah dopila a lahvičku  hodila do nedalekého křoví.

„Je to lepší?“ měla jsem pocit, že to ještě pořád není ono. Znovu jsem proto zalovila v kabelce a vytáhla sprej s vodou z termálního pramene.

Napřed jsem si postříkala obličej sama,  pak jsem ho podala dívce. Ta si vodní spršku nastříkala i na vlasy a do úst, zatřepala hlavou a  sprej mi vrátila. Pak chvíli zhluboka dýchala. „A trochu ledu v tý kabelce náhodou nemáte? Hodil by se na čelo.“ zeptala se.

„To nemám, ale plavky ano“ odpověděla  jsem, „a taky opalovací krém, šitíčko a šátek,  z toho ale asi nepotřebujete.“

„Ne díky, ale ta whiska mi bodla. Fakt dík. Bylo to hrozný, že jo? Kdepak by mě napadlo, že Magda může takhle skončit. Vona byla tak vopatrná, nešla by s cizím nebo s někým, komu nevěřila.“

„Tak tomuhle asi věřila.“ poznamenala jsem.

„Jako komu myslíte, tomu vrahovi?“

Neřekla jsem nic, protože pokud byla pravda to, co mi  dívka několikrát zdůraznila, a sice, že Magda Outratová byla opravdu opatrná, pak bylo zřejmé, že vraha znala. Navíc šlo pravděpodobně o člověka, který v hotelovém areálu bydlel nebo pracoval. Umínila jsem si, že kapitánu Rodríguezovi musím tento poznatek zdůraznit, ale pak mě napadlo, že je mu do zřejmě jasné.

 

Po návratu do hotelu Šárka Vyšíková podepsala výpověď a chtěla odejít do svého pokoje. Kapitán ale zavrtěl hlavou a řekl, „Řekněte jí, že půjdeme prohlédnou jejich apartmá. Potřebuji vědět, jestli chybí nějaké oblečení té Outratové. Naši to tam sice  prohledali a zdá se, že tam to děvče nezabili, ale musím mít jistotu, že v něčem z toho pokoje odešla, chápete madam? Ale to nevysvětlujte, jen řekněte, že se jdeme podívat do jejího pokoje, ano?“ Pokývala jsme hlavou a sdělila dívce další program. Neměla radost.

V ložnici bungalovu, který původně obývaly obě dívky, to vypadalo jako po boji. Napadlo mě, že je to následek činnosti policie, ale podle toho, že Šárka nehnula ani brvou, jsem usoudila, že se jedná o běžný stav jejich ložnice. „Zkontrolujte prosím oblečení vaší kamarádky a řekněte nám, zda něco chybí.“ požádala jsem dívku.

„To jako, jestli někdo něco ukradl, nebo co?“  vyjela na mě.

Přeložila jsem kapitánovi její otázku, protože jsem měla pocit, že ho zajímá, co dívka říká. Potřásl hlavou a řekl. „Řekněte jí, ať nám jenom řekne, jestli nějaké oblečení chybí. Jsem zvědav v jestli v tom nepořádku vůbec něco pozná!“ To ale kapitán Šárku podcenil. Zdálo se, že v ošacení své kamarádky se orientuje víc než dobře.

Zkontrolovala, co leží poházeno v ložnici, zašla do koupelny a pak otevřela dveře skříně. Přejela rukou  plná ramínka na šaty, pak zrevidovala hromádky prádla v poličkách. „Takže,“ řekla, „měla na sobě černý krajkový top od Kely Kempicky, ten měla z Vídně. Černé Versace kalhoty, dole s kanýrkem.“ Sklonila se k nejspodnější polici, kde byly naskládané boty a pokračovala: „Černé mokasínové pantofle, vypadaly jako Gucci, ale byla to napodobenina.“

„A prádlo?“

„To nevím, asi šla naostro. Podprsenku neměla určitě, tu nenosila skoro nikdy. Počkejte, ještě se podívám a zalovila v hloubi skříně. „To nepoznám, jestli něco chybí, možná černá tanga, myslím kalhotky.“

„A kabelku neměla?“ zeptala jsem se.

„Kabelku?  Jo ta tady není, měla takovou   vyšívanou barevnejma korálkama, to ani nevím odkud ji měla.“   Přeložila jsem kapitánovi, co mi dívka sdělila. Zatvářil se  netrpělivě. „No aspoň víme, že odtud neodešla nahá. Tak půjdeme, madam. Řekněte jí, že už tu může zůstat.“

Nedalo mi to a k tomu, co mi řekla   kapitán jsem přidala ještě jednu otázku: „Když byla takhle oblečená, kam podle vás mohla jít? Takhle by šla na tu diskotéku?“

„Aha, řekla dívka, „to ani ne. Na disko by šla třeba v tomhle…“ a ukázala na ramínko  ve skříni, na kterém visely černé minišaty s úzkými ramínky ozdobenými štrasovou šňúrou. A nejspíš by si vzala jehly. Měla tady jedny, originál Grodnik, koukněte…“ a ukázala do spodní police skříně.

„Takže si myslíte, že se by se šla před tou diskotékou ještě převléknout?“ zeptala jsem se.

„Možná by ani nemusela,“ odpověděla dívka, „to co měla na sobě celkem šlo, ale ty boty mě nesedí.  V mokasínech na disko, to nevím. Ještě něco budete chtít?“ zakvílela najednou a podívala se ke dveřím, u kterých už postával kapitán. „Jsem fakt děsně unavená, potřebuju si jít lehnout.“

 

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016