Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 2

 

Začala jsem uklízet nádobí od snídaně ze stolu, když telefon v hale zazvonil znovu. Doběhla jsem k němu po druhém zazvonění. A nestačila jsem se divit.

„Haló, madame Wilder, tady je Gonzáles, policie. Viděli jsme se i s vaším manželem o velikonocích, u nás v  Cruz, jestli si vzpomínáte. Mám k vám velkou prosbu.“

„Policie? A co se děje?“

„Mohla byste prosím přijet do Puerta de la Cruz?  Aparthotel Tenerifa Mar. Prosím madam, je to opravdu naléhavé. Bude Vás tam čekat kapitán Rodríguez.“

„No dobře, ale co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Máme tu takový problém, víte. S českými turisty. Jejich delegátka dnes ráno shodou okolností havarovala v autě, je v nemocnici a já opravdu nevím, jak bychom se s nimi domluvili. Madam, moc Vás prosím.“

„Promiňte pane,“ řekla jsem, protože mě dopoledne strávené bůhví kde kvůli blíže nespecifikovaným problémům mých rodáků moc nelákalo, „ale já přece nejsem odpovědná za problémy, které působí moje krajané. Navíc mám na jedenáctou sjednanou schůzku s klientem.“

„To mne moc mrzí madam, ale víte, já nutně potřebuji vyslechnout svědky. Stala se totiž vražda. Mohla byste prosím přijet do toho hotelu?“

 

Po cestě do Tenerifa Mar jsem přemýšlela, jestli to Markus s tou péčí o moji bezpečnost drobátko nepřehnal. Hned po tom, co jsme se na ostrově rozhodli bydlet, věnoval velkorysý sponzorský dar policejnímu fotbalovému mužstvu a o vánocích daroval jetě vyšší částku fondu pro sirotky a vdovy po policistech. Když jsem se ho ptala, proč proboha dává dary zrovna policii, řekl mi, že je to v zájmu mé bezpečnosti na ostrově. Že jsem cizinka, a kdyby se cokoliv stalo, nemusela by policie vůči mě postupovat korektně. Takhle on zajistil, že policie by v případě jakýchkoli problémů byla na mé straně.

 „Jo, a kolik by stálo, kdybych někoho zabila?“ zajímalo mě. Odpovědi jsem se nedočkala.

Při jarní policejní fiestě mě Markus představil špičkám místního policejního sboru  Všichni do jednoho měli černý knír, menší nebo větší bříško a tvrdili, že je jim nesmírnou ctí seznámit se s mou maličkostí. Trestnou činnost jsem do dnešního dne na území Kanárských ostrovů nespáchala. Takže je zřejmé, že jediným výsledkem Markusovi štědrosti bylo, že si na mne vzpomněl náčelník policie v Puerto de la Cruz v okamžiku, když se zjistilo, že v Tenerife Mar našli zavražděnou mladou Češku, a nikdo z přítomných a pochopitelně i podezřelých českých turistů neumí nebo nechce rozumět španělsky nebo německy tak, aby bylo možné vést výslech. Jinou řečí se kapitán Rodríguez, který byl pověřen vyšetřováním, domluvit neuměl.

Cestu do Puerta de la Cruz jsem trávila telefonováním. Napřed sekretářce Isabel, že musím neplánovaně odjet a vrátím se až po druhé hodině. To jsem tedy moc neodhadla. Pak jsem zavolala druhému zaměstnanci mé malé realitní kanceláře Richardovi, že za mne musí doprovodit Mayerovi do El Sauzal na prohlídku domu. Richard měl radost, že se pro dnešní dopoledne vyhne práci v kanceláři, kterou nesnáší. Původně měl za úkol aktualizovat databázi klientů, se kterými jsme už víc jak tři měsíce nejednali a tak říkajíc oddělit zrno od plev, tedy zjistit, zda ještě mají zájem o nějaký objekt na ostrovech. O správu naší databáze klientů i vhodných objektů se starala především Isabela a Richard plnil pouze dílčí administrativní úkoly. Nejraději chodil na poštu. Většinou byla velká fronta a někdy ho komunikace s poštovními úředníky vyčerpala tak, že už neměl sílu dorazit zpátky do kanceláře.  Jestli vás zajímá, proč jsem ho zaměstnávala, tak proto, že mě o to požádala jeho matka Laura Carillo de Albornoz, první žena s kterou jsem se po příchodu na ostrov spřátelila, a to přátelství nám vydrželo dodnes. Moje milá Laura je rozvedená, Richardův otec byl Němec, do kterého se před dvaceti lety zamilovala, ale manželství vydrželo jen necelé dva roky. Richard starší totiž nemohl pochopit, že ženatý muž by neměl okouzlovat stále další a další půvabné dívky. Lauře došla trpělivost v okamžiku, kdy už byl na cestě nevlastní bratříček malého Richarda. Jeho matkou se stala jakási Katie, tu už si ale Richard nevzal a přesídlil z Tenerife na Grand Canarii.  Richard mladší by samozřejmě vzhledem k finanční situaci své matky pracovat vůbec nemusel, pokud by alespoň předstíral, že studuje. Ovšem Richardovi se studovat nechtělo. Když se mu na, v pořadí třetí, střední škole konečně podařilo získat maturitu, usoudil, že s trápením ve škole je konec a že už do smrti nebude muset nic dělat. To se ale spletl. Laura je pod slupkou mondénní dámy rozumná žena. Usoudila, že zahálka je cestou do pekla a stanovila Richardovi tyto podmínky: buďto bude dál studovat nebo si najde nějakou práci, která by ho živila, protože sám zatím vlastní majetek nemá. Když si Richard práci nenašel sám, našla mu ji ona. U mě v realitní kanceláři. Už u nás Richard pracuje tři měsíce. Laura doufá, že snad chlapec přijde na to, že studovat by bylo mnohem praktičtější. Já doufám rovněž.

 

Když jsem vstoupila do hotelové recepce, nezdálo se mi, že by v ní panoval zvláštní ruch nebo nějaké napětí. Ani v přilehlé hale nic nesvědčilo o neobvyklé události, a že to byla neobvyklá událost, na to můžete vzít jed. Na Tenerife se nevraždí, tady lidé pilně odpočívají nebo ještě pilněji pracují. Starají se o turisty v letoviscích, pěstují banány, rajčata a vinnou révu, stavějí další hotely pro turisty nebo domy pro lidi, kteří utekli ze studené Evropy za sluncem. Prostě nemají na vraždy čas a turisté, ti jsou příliš omámeni sluncem a sangrií, než  aby mysleli na vraždu. Problémy vyřeší hádka nebo pár facek.

Přistoupila jsem k recepci a oslovila mladíka za pultem. „Jsem Zuzana Wilder, volal mi…“.

„Jistě, jistě madame“, skočil mi do řeči recepční a zvedl telefonní sluchátko. „Madame Wilder je tady, ano jistě.“ Obrátil se na mne a usmál se, „Kdybyste se na chvíli posadila v hale madam, prosím.“

Vybrala jsem si jedno z plátěných křesílek ve stínu pod velkou palmou a v duchu hodnotila interiér haly, a to co bylo vidět velkými francouzskými dveřmi. Betonové bungalovy natřené na vanilkovo, falešné komínky, věžičky, stříšky, uprostřed bazén, bar u bazénu má rákosovou střechu, lehátka čistá, palmy a keře vzrostlé, ve stínu spí porůznu kočky. Jen na první pohled jsem jich napočítala šest.  Aparthotel tak druhé nebo třetí kategorie, spíš druhé, ale dobře vedený, všude čisto.

Na schodišti se objevil muž v bílé košili a rychlým pohledem přelétl halu. Pak bez zaváhání přistoupil k mému křeslu. „Madame Wilder? Já jsem Martínez, ředitel hotelu. Můžete mě následovat? Jsem Vám velmi vděčen, že jste přišla, víte, je to pro nás velmi nepříjemné. Ale snažíme se, aby se ta událost nedotkla našich ostatních hostí. Víte, někteří sem k nám jezdí již několikátou sezónu. My poskytujeme program all inclusive, to jest všechno v ceně. U nás host ani nemusí opustit hotel, pokud se mu nechce, u nás má všechno, no a teď tohle.“

No jo, napadlo mě kacířsky, když poskytujeme všechno, tak všechno, teď mají hosté v ceně i vraždu made in Tenerifa Mar. A ani nemusí vystrčit nos z hotelu. Budiž mému cynismu omluvou, že jsem se do té doby setkala s vraždou jen v detektivce.

Ředitel se při řeči tvářil klidně, ale na spáncích měl drobné kapky potu. „Víte madam, my nejsme součástí nějakého řetězce, hotel patří švagrovi a mě, tohle by nám mohlo opravdu způsobit nepříjemnosti. No račte za mnou madam.“ A nasměroval mě ke schodišti zdánlivě vedoucím do podzemí. Ve skutečnosti se pod halou skrývalo ještě jedno patro ze silnice neviditelné, které ústilo do udržovaného atria. V tomto patře byla jídelna, bar, kuchyně a provozní místnosti.

„Půjdeme do kanceláře mého zástupce. Tudy prosím, čeká tam kapitán Rodrígues.“

Předpokládala jsem, že kromě policejního důstojníka uvidím také zástup podezřelých českých turistů, ale v místnosti byl jen kapitán a vzlykající černovlasá dívka. Také kapitánovi se na čele perlil pot, ale robustní muž se nesnažil předstírat, že se nic neděje. Tvářil se rozladěně, ťukal perem do stolu a na zhroucenou tmavovlásku vrhal zuřivé pohledy. Když jsme vstoupili do místnosti, tělnatý policista se mrštně vztyčil, vrhl na mne krátký pohled a představil se: „Kapitán Rodríguez, moc mě těší madam.“

Ředitel hotelu nám sdělil, že kancelář jeho zástupce je nám k dispozici, kdybychom něco potřebovali, stačí zavolat linku 123 což je recepce. Znovu mi poděkoval a odešel.

Na chvíli zavládlo ticho, jen sedící dívka se hlasitě vysmrkala.  Kapitán se na ni podíval, knír pod nosem se mu zavlnil a pak se zadíval na mně, jakoby zkoumal, jak moc mu můžu být platná. Pak mi vysvětlil, že v hotelu došlo v noci z pondělka na úterý k vraždě mladé ženy z Prahy. Tělo bylo nalezeno ráno ve třičtvrtě na šest zahradníkem Pedrem pod haldou palmových listů připravených k sešrotování v rohu hotelové zahrady vedle přístřešku se zahradnickým náčiním. Okolo přístřešku vedla obslužná komunikace. Končila bránou, za kterou byla cesta díky které se dal celý areál objet. Napravo od brány za zdí byly umístěny jednoduché domky pro personál. Ceny nájemného běžných bytů a domů se na ostrově díky turistickému ruchu vyšplhaly tak vysoko, že pro majitele hotelů bylo výhodnější nabízet zaměstnancům ubytování na vlastním pozemku, než jim výší platu zohledňovat náklady na bydlení.

Pedro po nálezu mrtvoly neztropil povyk, ale běžel hned pro ředitele hotelu. Ten se napřed na místě přesvědčil, že zahradník nemá vidiny a dívka je opravdu mrtvá. Pak zatelefonoval na policii. Před příjezdem policie si zavolal vedoucí pokojských, šéfkuchaře a šéfa údržby a sdělil jim, že kdo z jejich podřízených oznámí některému z hostů, k čemu v jejich hotelu došlo, na hodinu ho vyrazí a jeho nadřízený nedostane svůj tříměsíční výkonnostní příplatek. Mladému recepčnímu, který nastoupil službu v šest ráno nemusel vysvětlovat, že není vhodné plašit hosty, protože to byl jeho vlastní syn. Hned po rozhovoru s policií zavolal ředitel hotelu delegátku cestovní kanceláře Tischer, která měla navzdory svému německému jménu českého majitele, jenž už několik let vozil Čechy na Kanárské ostrovy i jinam. Slečna Jitka, kterou ředitel probudil telefonem ve čtvrt na sedm pochopila vážnost situace a slíbila, že sedne do auta a okamžitě vyrazí k hotelu.

Policii navigoval ředitel obezřetně na obslužnou komunikaci a v duchu děkoval bohu, že když už má tu smůlu a v jeho hotelu došlo k takovému maléru, měl vrah alespoň tolik slušnosti, že tělo uložil tak vhodně. Kapitán Rodríguez měl pochopení pro ředitelovu snahu co nejvíce ukrýt policii očím svých hostů, protože prosperita ostrova už několik desítek let závisí na počtu spokojených turistů, kteří na ostrově tráví svoji dovolenou a rok co rok se sem vracejí.

Díky těmto opatřením většina hostů ještě v půl desáté dopoledne netušila, k čemu v hotelu došlo. Češi to věděli všichni, protože si je kapitán Rodríguez nechal ihned po obhlídce místa nálezu mrtvoly a těla oběti zavolat do baru, který byl ráno zavřený. Ale velmi brzy zjistil, že bez tlumočníka s nimi nic nezmůže. Slečna Jitka totiž nepřijela za hodinu, jak slíbila, ale ani za hodinu a půl.

V osm patnáct volali z nemocnice, že k nim přivezli zraněnou pracovnici kanceláře Tischer Reisen. Její auto se střetlo s nákladním, slečna není v ohrožení života, ale má otřes mozku a musí zůstat v nemocnici nejméně tři dny na pozorování, ale trvala na tom, že nemocnice musí zavolat do hotelu Tenerife Mar. Ředitel telefonoval do kanceláře Tischer Reisen, kde se dozvěděl, že je přítomen jen španělský zaměstnanec, který neumí česky a druhá česká delegátka odjela se skupinou turistů na celodenní výlet na ostrov La Gomera. Teď byl ředitel hotelu bezmocný a nadešla chvíle policie.

Náčelník policie v Puerto de la Cruz si  vzpomněl, že ten pan Wilder má ženu Češku, která by mohla pomoci. V tomto okamžiku měla policie k dispozici seznam všech turistů v hotelu včetně jejich domovských adres a dat narození, u některých byl ředitel schopen podat i bližší informace. To proto, že někteří z turistů navštěvovali hotel opakovaně. Policie rychlým výslechem ředitele a recepčního zjistila, kdo z hostů hotelu nebo personálu přicházel do styku se zavražděnou dívkou a kolega kapitána Rodrígueze poručík Moreno právě prováděl výslechy části personálu a trojice německých turistů, s kterou se zavražděná a její přítelkyně stýkaly.

Kapitán mi ještě sdělil, že dívka se jmenovala Magdalena Outratová, bylo jí dvacet osm let a byla uškrcena, a to pomocí bílého šátku, který měla uvázaný okolo krku. A s největší pravděpodobností nebyla zabita tam, kde zahradník nalezl její tělo. Přesnou dobu úmrtí sdělí lékař, tělo převezli do márnice. Dále mne požádal, abych položila každému vyslýchanému několik standardních otázek, které měl předem napsány na listu papíru a potom tlumočila jeho otázky a odpovědi českých turistů. Řekl také, že je mu jasné, že bude problém s podpisem protokolu ve španělštině a jestli bych tedy byla tak laskavá a výpovědi zaznamenala v češtině rukou nebo psacím stroji, který byl v kanceláři.

V tomto okamžiku jsem pochopila, že se do kanceláře do dvou hodin nedostanu a taky jsem se okamžitě naštvala, že si ze mě ten španělskej policajt klidně dělá písařku. Odsekla jsem, že s tlumočením jsem ochotna pomoci, ale rukou ani na stroji nic psát nebudu.

Na to kapitán odvětil, že s tím počítal, že madame neumí psát na stroji a pro ten případ navrhuje použít jednu z českých turistek, která jak si zjistil, pracovala před odchodem do penze jako sekretářka. Té by snad madame mohla diktovat, ne?

Madame si představila, že se v malé kanceláři tísní ještě s další osobou a rezignovala.

„Zajdu si do auta pro notebook, kapitáne.“

 Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová

 

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Copyright Helena Hardenová 2016