Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar, kapitola 4

Všechny přírodní pláže na Tenerife jsou z černého písku...

Zdálo se, že dívka skončila a čeká, co bude. Rychle jsem přeložila kapitánovi obsah výpovědi a zeptala, jak dál pokračovat.

„Ještě jednou zrekapitulujte její pohyb v hotelu a ten pak zapište. Pak se jí zeptejte, co ví o té své kamarádce. Čím se živila, přátelé, nepřátelé, milenci, bývalí milenci, co dělala včera večer a v noci, s kým se tady seznámila. To samozřejmě postupně, je mi jasné, že je s ní horší pořízení.“

„To je,“ odpověděla jsem, „a  jsem moc zvědavá, co bude teprve říkat, až jí povezete do márnice.“

„Možná to nebude tak hrozné, tyhle holky bývají dost otrlé. Ony už všechno viděly v televizi, tak to tak neberou.“ řekl kapitán.

„No nevím, jestli už viděla nějakou svoji kamarádku uškrcenou in natura. Jak to mrtvé děvče vypadá? Zle?“

„ Obličej je opuchlý a promodralý, ale základní rysy jsou myslím k poznání. Tak zkuste madam pokračovat, ať se trochu pohneme.“ Pomyslela jsem si, že mě to nemusí připomínat, protože momentálně by se beze mě nehnuli vůbec. Jedovatou poznámku jsem ale spolkla a spustila česky: „Slečno, teď si to ještě jednou zrekapitulujeme a já ty údaje zapíšu do protokolu. Takže, v jedenáct hrajete kulečník s panem… Jak se jmenuje?“

„Sláma, René Sláma.“

„Pak přijdou Němci. V kolik hodin?“

„Mohlo být tak asi něco po půl dvanácté. Tak asi, nevím přesně.“

Svědek jak víno, pomyslela jsem si, nechtěla bych být policajtem ani za nic. „Mimochodem, a jak jste se s těmi Němci domlouvala, když jste s kapitánem odmítla mluvit německy?“

„Nó, my jsme zas tak moc nemluvili, to jsou spíš takový srandičky, však to znáte, ono těm chlapů ani nemusíte moc rozumět, stačí, když se smějete, jim to stačí. Pár slov samozřejmě umím,  no a zbytek rukama nohama. A tomu policajtovi jsem ale fakt skoro nerozuměla.“

 „Dobře a pak ti Němci odešli?“

„Jo, protože jsem s nima nechtěla jít k tomu moři. Takže se zvedli, že prej se pak uvidíme na té diskotéce, já jsem čekala, že se konečně objeví Magda.

„Kolik bylo, když odešli?“

„Nó, vypila jsem s nima čtyři tequily a dvě piva, to si pamatuju, takže to mohlo trvat tak hodinu, i s těma pivama, to bych dřív nezvládla.“

„Takže bylo půl jedné.“ Rychle jsem zapsala získané časové údaje.

„Asi teda jo.“

„A pak jste měly mít sraz s tím recepčním?“

„Jo, kdybych to Magde neslíbila, že půjdu s ní, tak už bych šla spát. Ale když on měl přijít ten  Manolo a jít s náma na to disko, jakože nás tam provede. Ale nepřišel. To už jsem říkala,  ne? Von měl totiž zájem hlavně o Magdu, ale ona chtěla, abychom šli všichni. To jsem si slíbily už před dovčou, že večer budem z hotelu chodit spolu, abychom nepřišly k úrazu. Tady prej není velká zločinnost, no a vidíte, Magda je mrtvá. Já tomu furt nemůžu uvěřit.“ zakvílela dívka a znovu sáhla do kapesníku.

„Čí to byl nápad, ta dovolená?“ zeptala se jsem se iniciativně

 „Magdin, ona řekla, že  to bude bezva, když se pojedem trochu orazit a opálit se, ze solárka to není  jako od moře. Mě přišlo divný jet v říjnu k moři, ale je fakt, že tu furt teplo. Taky mě musela trochu založit. Já jsem už s žádnou dovolenou letos nepočítala.

 „Kolik vám půjčila?“

„Patnáct tisíc. Ona věděla, že jí to v pohodě splatím, protože mám sjednanou zakázku na focení oblečení do zásilkovýho katalogu, na to se mi taky hodí bejt opálená, že jo, to vždycky líp vypadá.Vy na mě tak koukáte snad si nemyslíte, že jsem ji zabila kvůli blbejm patnácti tácům? No to snad ne?“ Vykulila na mě zarudlé oči.

Poprvé jsem měla  pocit, že se  opravdu bojí. Přeložila jsem kapitánovi její slova. Když jsem skončila překlad dodala jsem : „Já si ale nemyslím, že tohle by mohl být motiv, to je opravdu malá částka.“

„Taky myslím, že asi ne.“ řekla kapitán. „Kolik je to v EUR?“

„Asi 420, ale v Čechách to není zas tak málo, pro někoho je to  měsíční příjem. Myslím ale, že tahle děvčata si dokázala vydělat měsíčně víc peněz.“

„Vy pracujete také jako modelka?“ zeptala jsem  se dívky. Ta, i když se na ní kocovina a šok ze smrti kamarádky podepsaly, vypadala  stále  atraktivně. Měla tmavé dlouhé vlasy stočené do uzlu na temeni hlavy, štíhlé ruce a nohy a dobře formovaná ňadra. Oblečená byla do béžového přiléhavého tílka a červených velmi krátkých  šortek, na nohou měla  lesklé červené a očividně drahé sandálky. Dojem kazily vlastně jen červené skvrny na tváři a zarudlé oči. Ale  co se souladu barev týká, bylo to dokonalé dílo.

„Taky, ale někdy když není dost kšeftů, mě totiž nejdou moc jazyky, takže dělám skoro jen doma, dělám hostesku na firemních večírcích nebo takovou tu prezentaci výrobků, víte co myslím?“ Zavrtěla jsem hlavou, že ne a dívka plynule pokračovala. „No to dělají hlavně firmy pro prodávají třeba whisky nebo čaj nebo nějakej novej výrobek, třeba jsem takhle dělala pro Danone nebo pro Nestlé, víte to jsou ty prezentace v supermarketech nebo na veletrhu, ty ochutnávky, máte na sobě nějakej kostým třeba. To mě bavilo, taky se dá u toho dost vydělat, člověk si to musí hlídat, aby mu tu práci někdo nevyfoukl.“

„Vy jste z Prahy?“

„Ne z Budíkova, to je taková šílená díra u Humpolce. Srandovní název, ale fakt hroznej zapadákov, když nemusím, tak tam nejedu, naši už si zvykli, že jsem v Praze, zvlášť když vidí, že se mi daří celkem dobře, akorát děda si furt myslí, že se tam vrátím. To bych to teda chytla.“

„Magda se živila podobně jako vy?“

„Jo, ale měla víc kšeftů na focení, vlastně ani nevím proč víc než já, přitom jsme si byly tak podobný jako bychom byly sestry, hodně lidí to říkalo. Chlapi na ni letěli víc. Nevim proč, přece jen už byla starší. Ale ona stejně už zase neměla nikoho nastálo, říkala, že  většína chlapů jsou zbabělci. Že na toho pravýho pořád ještě čeká.“ dodala dívka a poprvé za tu dobu co jsme spolu mluvily mi pohlédla  do očí.

„A tady se o ni někdo zajímal?“

„No tak různě.“ řekla neurčitě dívka a začala si prohlížet nehty na pravé ruce. „Ježišmarjá, mě se asi odloupne nehet na prsteníčku, potřebuju si dojít pro lepidlo!“

„Slečno Vyšíková,“ nasadila jsem tón středoškolské profesorky, „možná jste si nevšimla, ale policie je tu proto, že vyšetřuje vraždu vaší kamarádky. Co když jste třeba něco nebo někoho viděla nebo něco zaslechla? Zkrátka víte něco, co by tu událost mohlo objasnit. Mohlo by se stát, že když nám to neřeknete, vrah třeba může začít ohrožovat i vás.“

            Dívka zvedla hlavu. „To myslíte vážně?“ řekla a mírně zezelenala. Nevím zda změna barvy souvisela  s tím, co jsem jí řekla nebo s tím co včera večer vypila.

            „Tady se líbila víc chlapům co vím, třeba tomu recepčnímu, a to by byla dobrá partie, taťkovi patří hotel, tady se daj vydělat slušný prachy. I když Magda si připadala na hospodu moc nóbl. No ale bylo jí už dvacetosm i když vypadala furt dobře, ale  v naší branži už je to dost vysokej věk víte. Taky byla každej den v posilovně, chodila na kosmetiku, na solárko, taky mluvila o tom, že by snad chtěla znovu začít chodit na vysokou, nechala toho prej ve druhým ročníku, ale to jsme se ještě neznaly. Balil ji taky ten Němec Hanzi, vona uměla dost dobře německy, ten jí taky ale moc nevoněl, von je pekař, má svoji pekárnu, no ale Magda říkala, že mezi rohlíky se zavřít nenechá.

            Fascinovalo mě jak  dívky zřejmě už po pár minutách seznámení tvrdě hodnotily bonitu každého nápadníka, a to jednak z pohledu okamžitých výhod – pozvání na večeři, projížďka drahým autem, tak i z pohledu perspektivního životního partnera – společenské postavení, plat, majetek.

„No a z Čechů tady… No a jasně, že se líbila taťkům co jsou tady s náma, ale co i nima, že jo? Ty skásne mamina hned jak donesou domů výplatu. Sami si nekoupí ani pivo. Pak je tu taková surfařská parta čtyři kluci a holka, no ale s nima taky nic není, oni jsou dost sociálka, všechny prachy uvalí za tu svoji výbavu a tak. Jeden z těch kluků po ní koukal,  ale jak jsem říkala, to je holá prdel, navíc ještě študuje, ten bude zajímavej tak za deset let, ale tolik času Magda neměla.“

„To znamená, že ona sem jela někoho jak říkáte sbalit?“

„To jsem neřekla.“ odsekla dívka příkře a znovu začala studovat svoje nehty. „To je přece normální, že než začnete s chlapem chodit, tak si ho otaxujete, ne?“

„Kdy jste  slečnou Outratovou viděla naposledy?“ zeptala jsem se.

„Při večeři, jedly jsme až o půl deváté. Pak jsem si šly sednout na bar, Magda za chvíli řekla, že se půjde ještě převlíct na večer a zatelefonuje si a tak. Domluvily jsme se, že kdybychom se minuly, tak se sejdeme nejpozději o půl jedné na baru. Chtěli jsme jít i s Manolem na to disko, to už jsem říkala, ne?“

„Vy jste se nezajímala o to, co bude do půlnoci dělat?“

„Nejsem její chůva, ne?“

„To jistě ne, ale říkala jste, že jste si slíbily, že budete chodit spolu.“

„No jo, ale to jako někam mimo a tak. Ježiš já nevim, on je tady s manželkou takovej  kluk, docela se mu divím, že se mu chtělo tak brzo ženit. Oni jsou tu na svatební cestě nebo co, ale ona se hned na začátku spálila a snad měla nějaký žaludeční problémy,  tak je furt zavřená v bungalovu. No a on je takovej srandista. Dělá něco do počítačů a vyzná se v muzice a fakt je s ním sranda. Tak jsme si vykládali a hráli kulečník. Já se ráda jen tak bavím, nechci se ještě na nikoho vázat.“

„Dobře, takže podle toho co jste mi řekla, neměla slečna Outratová v úmyslu odcházet z hotelu?“

„Já nevím, vždyť říkám, že jsem jí nehlídala.“

Usoudila jsem, že víc informací už z děvčete nedostanu. Taky mě napadlo, zda  by  v zájmu věci nebylo vhodné naservírovat slečně alespoň jedno pivo pro vyrovnání hladiny a oživení paměti. Tušila jsem ale, že by kapitán Rodríguez s touto podporou výslechu nesouhlasil.

„A kdy jste se vrátila do pokoje?“ položila jsem podle instrukcí další otázku.

Šárka se zatvářila poněkud neurčitě. „Řekla bych tak něco po půl druhé. Asi. Magda furt nešla a mě se udělalo už trochu blbě a navíc se všichni někam vypařili…“

„Kdo všichni,“ zajímalo mě.

„No všichni,“ řekla trucovitě, „a taky mě tam otravoval jeden z těch  Holanďanů co jsme s nima seděla před těma Němcema a už byl hodně otravnej. Oni někteří ti debilové si myslí, že když jste z východní Evropy, tak jste celá podělaná, když vám zaplatí pivo.“

„No, tak si to shrneme, přiletěly jste sem  17. října. To znamená, že jste tu teď desátý den, jestli dobře počítám, jste tu na tři týdny, to znamená že  v neděli odlétáte. V baru jste byla nepřetržitě od večeře až do půl druhé. Je to tak?“

„Asi jo.“ řekla dívka najednou docela bez zájmu. „Je mi opravdu docela špatně, nemohla bych si jít aspoň chvíli lehnou?“

„Obávám se, že to záleží spíš na kapitánovi než na mě. Já teď udělám zápis z toho co jste mi řekla a přeložím mu to. Vaši výpověď pak vytisknu a vy si ji budete moci přečíst.“

„Panebože, to tady budeme ještě hodinu.“

„Myslím, že to záleží spíš na vás než na mě. Kdyby jste si vzpomněla ještě na něco důležitého nebo zajímavého tak můžeme samozřejmě vaši výpověď doplnit.“ Podívala jsem se na kapitána, který nás celou dobu  sledoval  a začala pořizovat zápis toho, co mi dívka sdělila o mužích, kteří o její mrtvou přítelkyni projevovali zájem a tom, jaký byl způsob její obživy. Po celou dobu co jsem psala dívala se dívka z okna. Seděla klidně s lehce nachýlenými rameny jakoby zapomněla kde je a proč tam sedí. Dopsala jsem, uložila dokument a seznámila kapitána s obsahem výpovědi. Ten ji vyslechl a nespokojeně si odfrkl: „Ta ženská nám nic neřekne, možná i něco ví, ale těžko to z ní dostaneme. No nic madam, zkusíme to ještě později, třeba si vzpomene v márnici.“

„Kdy tam chcete jet, kapitáne?“

„Abych pravdu řekl, nejraději ihned. Myslím, že bychom se mohli pohnout zase o kousek dál, no a taky bude siesta, od dvanácti do čtyř bude zavřeno.“

„V márnici taky?“ Ani po dvou letech života na ostrově jsem si na některé místní zvyky docela nezvykla i když uznávám, že je mnohem příjemnější přes poledne odpočívat než pracovat. „A co když někdo umře o půl jedné?“

„Mrtvoly madam většinou počkají, to spíš živí spěchají.“

„Tentokrát bych ale řekla, že vy také spěcháte.“

„Je těžké vyslýchat podezřelé, když jim nerozumíte ani slovo. S tou márnicí ale budeme muset počkat, až se najde jiný tlumočník.“

Chvíli jsem přemýšlela, jestli mě kapitán jenom zkouší nebo zda opravdu rezignoval na moji účast při identifikaci těla. I v tom krátkém čase, který jsme společně  strávili ve špatně větrané kanceláři jsem pochopila, že se především snaží dělat dobře svoji práci. Takové lidi mám ráda.

„Pojedu tam s vámi,“ řekla jsem, „je to v téhle chvíli nejrozumnější řešení.“

Moje nadšení nad vlastní občanskou uvědomělostí ovšem poněkud schladil pocit, že kapitán stejně s ničím jiným nepočítal.

Děkuji, že mě čtete.

Vaše Helena Hardenová

 

 

Můžete mě sledovat i na  Instagramu

 

Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.

Text podléhá autorskému zákonu.  Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016