 |
| Přístav v Puerto de la Cruz, Tenerife |
Pokud se v místnosti mluvilo španělsky,
tmavovláska na židli usedavě a jak se mi zdálo, poněkud demonstrativně,
plakala. Nepřestala ani v okamžiku, kdy jsem se do místnosti vrátila
s přenosným počítačem v ruce. Usadila jsem se u druhého stolu
v místnosti. Stál u stěny a soudě podle hromady předmětů na jeho desce
sloužil spíš jako odkládací plocha než jako pracovní stůl. Odrhnula jsem na stranu kupu písemností,
týden staré noviny, porcelánového slona, pouzdro na brýle a prázdný popelník.
Rozložila jsem notebook a pro jistotu jsem ho
zapojila do zásuvky. Přisunula jsem si poslední židli v místnosti a připadala jsem si jako slečna, co přišla
první den do zaměstnání, šéf se tváří, že o ní slyší poprvé v životě a ona
vůbec nemá ponětí, co ji čeká.
Nato si kapitán odkašlal a řekl: Seňorita Vyokova,
por favor..“
„Slečno Vyokova,“ přeložila jsem snaživě, „prosím…“.
Slečna
nereagovala, kapitán pokrčil rameny a bouchl pěstí do stolu. Dívka nadskočila
na židli, ale dál si tiskla kapesník k obličeji a vzlykání zesílilo.
Musela jsem ocenit, že jako herecký výkon to nebylo
špatné. Bohužel na kapitána Rodrígueze tento výstup zvláštní dojem neudělal a
policista začal brunátnět. Bylo jasné, že tu budeme tak dlouho, až kapitán
dostane své informace. Ať se slečna třeba staví na hlavu.
Usoudila jsem, že bude na místě vyzkoušet jiné
komunikační prostředky. Vstala jsem, přistoupila k dívce a položila ji
ruku zlehka na rameno. Zvedla ke mně opuchlé oči. Byly sice trochu uslzené, ale
podle slabého nakyslého závanu jsem usoudila, že příčinou dívčina zoufalství je
kromě vyšetřovacích metod španělské policie i nefalšovaná kocovina.
„Nechcete se něčeho napít“ zeptala se jí.
Dívka hlučně popotáhla nosem, utřela si oči a řekla:
„Něco bych si fakt dala. Ten policajt mě tu už
tři hodiny drží a nechtěl mi nic dát.“
„A to celé tři hodiny pláčete?“ zajímalo mě.
„No skoro jo, vždyť Magda byla moje kámoška. Víte,
my jsme spolu i bydlely. Seznámily jsme na castingu na televizní reklamu. Ona
už to tam trochu znala, daly jsme se do řeči a za chvíli z nás byly
kamarádky, fakt.“
„Aha, slečna Outratová byla
herečka?“ zeptala jsem se.
„No, to ani ne, spíš modelka a tak. Taky hrála
v jedné reklamě na pivo. V té jak ona přijde do hospody a vypije tomu
klukovi pivo a on ji potom vezme za ruku, odcházejí spolu a on řekne barmanovi,
bylo to skvělé a ještě bude! Víte, kterou reklamu myslím?
„Ani ne“ odpověděla jsem. „A
ona tam taky mluvila, myslím v té reklamě?“
„To né, ona jen pila to pivo, a pak si olízla pusu,
takhle.“ a slečna názorně předvedla jak si smyslně olíznout rty. Podivila jsem
se nad tím, kam až se náš hovor dostal a řekla: „Slečno, to je váš pas tady na stole?“
„Ano.“ odvětila trochu udiveně.
Rychle jsem zalistovala dokumentem, „Takže slečno
Vyšíková, jsem Zuzana Wilder a kapitán Rodríguez mě požádal, abych tlumočila
váš výslech.“
„Já jsem podezřelá?“ řekla slečna.
Usoudila jsem, že práce majitelky personální
agentury nebo realitní kanceláře je procházkou růžovým sadem oproti práci
policejního vyšetřovatele. „Pane kapitáne,“oslovila jsem Rodrígueze španělsky,
„ mám obavu, že od slečny se toho moc nedozvíme. Vy jste ji tu opravdu držel
tři hodiny a nedal jste jí napít?“
„Madam,“ rozhořčil se policista, „sedí tu necelou
hodinu. Zato celou dobu nepřetržitě kvílí. Dostala kávu i vodu. Nepovolil jsem
jí jen pivo, protože podle výpovědi personálu do sebe včera večer házela jednu
tequilu za druhou a mám obavy, že potom by nám opravdu už neřekla vůbec nic. Pro začátek se jí
zeptejte, co dělala mezi jedenáctou v noci a druhou hodinou ráno. To je
pravděpodobná doba úmrtí toho děvčete. Abych nezapomněl madam, budete muset jet
s námi taky do márnice, ta Vyo… no jak se jmenuje… musí mrtvou
identifikovat.“
Zatmělo se mi před očima. Do márnice. Já, která jsem
v životě neviděla mrtvolu. Markusi, já tu tvoji dobročinnost snad
nepřežiju.
„To nemyslíte vážně kapitáne. Jsem ochotna pomoci
vám při výslechu svědků, ale do márnice jezdit nebudu. Proč ji proboha
neidentifikovala tady, když jste ji našli?“
„Je zvykem identifikovat
mrtvolu v márnici, madam.“
„To je určitě nesmysl, snad bylo jednodušší provést
identifikaci tady.“
„Dobře,
madam, pokud bude možnost použít jinou vhodnou osobu, nebude nutné, abyste
s námi jezdila, ano?“
„To je dobře, protože já
těžko snáším mrtvoly. Vlastně jsem nikdy žádnou neviděla.“
„Mezi námi, madam, já mám taky raději vloupání do auta nebo rvačku v baru.
Ovšem nejraději ze všeho mám rád dobrou paellu.
Můžeme konečně začít výslech?“
Na připravenou prázdnou stránku dokumentu jsem
opsala záhlaví protokolu dle vzoru, který mi podal kapitán, doplnila jsem
jméno, číslo pasu, datum narození, národnost a bydliště a uložila jsem dokument
pod jménem Šárka Vyšíková. Pak jsem se obrátila se na dívku, která už neplakala
a dívala se malým oknem ven do atria
zarostlého kaktusy. „Mohla byste mi říct, co jste dělala mezi jedenáctou a
druhou hodinou, slečno?“
„To se jako už ptá ten policajt?“
„Ano a já budu vaši výpověď zapisovat do počítače.
Vy ten protokol pak podepíšete a policie ho pak nechá přeložit do španělštiny.“
„Já ale nic nevím, něco sem vypila a mám okno na
celou noc, natož abych se pamatovala, kde jsem byla po půlnoci.“ Její odpověď
jsem svědomitě zapsala, a pak přeložila kapitánovi. „Řekněte jí, že jestli si
na nic nepamatuje, tak ji naložím do auta a zavřu v cele předběžného
zadržení minimálně na dva dny. No přeložte jí to.“ Usoudila jsem, že brát ten
telefon dnes ráno, byla největší pitomost, kterou jsem provedla od chvíle, kdy
jsem přítelkyni Lauře slíbila, že zaměstnám jejího synáčka Richarda,
notorického lenocha, a tlumočila jsem dívce policistova slova.
Dívka znovu začala nabírat do pláče. „Dobře, ale já
si fakt nic přesně nepamatuju, byla jsem asi od jedenácti v baru tady
v hotelu. Domluvili jsme se s Magdou, že pojedeme někdy v jednu na
diskotéku, tady totiž disko začíná děsně pozdě. No a seděla jsem tam napřed se
dvěma Holanďanama, co včera přijeli, ale moc jsem jim nerozuměla a taky už byli
dost ožralí, tak mě to s nima nebavilo.
Pak přišli ti Němci, my jsme s nima s Magdou už jednou seděly
v baru u pláže, jeden se jmenuje Helmut, druhej Hansi, pak ještě Wolfi,
ten má takový to tetování na ruce, takovej ten trnovej náramek. No a
s těma jsem seděla, pili jsme tequilu a pivo, pak se kluci chtěli jít
koupat, ale to jsem měla strach. Oni tři na pláži v noci a já sama, na to
teda nejsem stavěná. Měl přijít taky ten recepční, Manolo se jmenuje. Je to
takovej mladej pěknej kluk. Magda se s ním domluvila, že půjdeme na disko.
Ale on pořád nešel a Magda taky ne. Mě se udělalo už opravdu blbě, my jsme byly
s Magdou celej den na slunku, abychom chytly tu správnou barvu, tady se dá
v pohodě opalovat nahoře bez, to potom nemáte ty blbý bílý čárky od
plavek, tak asi z toho slunka to bylo, ale jak jsem se dostala do postele
to fakt nevím.“
Pár prvních vět jsem zapsala doslovně, ale pak jsem
usoudila, že takhle by to nemělo cenu a už jsem si jen dělala poznámky. Přitom
jsem přemýšlela, zda je děvče opravdu tak prostinké povahy nebo se snaží
proudem slov jen odvést pozornost od něčeho, z čeho má strach. Vzpomněla
si to totiž na milého Richarda, který když udělá v práci nějaký
průšvih také spustí vodopád slov, který
mě nebo Isabel tak zničí, že zapomeneme na původní podnět toho slovního průjmu
a nakonec jsme rády, že konečně zmlkne.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Knihu Příliš mnoho náhod v Tenerife Mar vydalo nakladatelství MOBA v roce 2004. Momentálně je vyprodaná, dostupná jen v knihovnách a antikvariátech.
Text podléhá autorskému zákonu. Všechny fotografie zveřejňované na blogu jsou moje. Copyright Helena Hardenová 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat