Tenerife,
26. října, úterý
Právě jsem natáhla ruku po třetím křehounkém
croissantu, když v hale zazvonil telefon. Kdo to takhle po ránu může být?
Že by někdo místní? Všichni ostatní přece volají na mobil.
Telefon zazvonil znovu. Doprčic! Že by nějaký
zákazník? Nesmysl, tohle číslo zákazníkům nedávám. To bude někdo, kdo si nás
našel v místním seznamu. Třeba je
to Karen, je opilá, má depresi a já budu muset hodinu poslouchat jak je
nešťastná a jak ji zanedbává manžel. I když, proč by volala na pevnou
linku?
Kdyby to bylo něco důležitého, tak zvoní mobil. A
ten funguje, přesvědčila jsem se pohledem na svítící display. Nic zvedat
nebudu. Kdo ví, kdo to je? Dolila jsem si kávu a znovu natáhla ruku po třetím
rohlíčku. Jestli se budu takhle cpát
každý den, budu brzy vypadat jak barokní andělíček. Malý a velmi baculatý.
Kdo to může takhle vyzvánět? Když jsem se
definitivně rozhodla, že svoji snídani - kávu s mlékem, kompotované broskve se
smetanovým jogurtem a dva, vlastně už tři máslové croissanty - půjdu okamžitě
zlikvidovat jízdou na rotopedu, telefon zmlkl.
Možná jsem to přece jen měla zvednout, takhle budu
celý den přemýšlet, kdo mohl volat tak brzy ráno.
Svítilo slunce, od moře vál vítr. Snídala jsem na
zadní terase domu, do kterého jsme se Markusem před dvěma lety
nastěhovali. Markus je můj manžel a v tuhle dobu pravděpodobně řídí poradu
v centrále v Mnichově. Vlastně ne, je čtvrtek, takže bude v pobočce
v Hamburku.
S Markusem jsem se seznámila při práci. Šest
let jsem vlastnila a vedla malou personální agenturu. Původně sama, pak
s asistentkou a nakonec se třemi stálými zaměstnanci. Po těch šesti letech
existence AZ-Kontaktu, tak se moje firma jmenovala, jsem na sebe byla asi tak
dvakrát ročně pyšná, to když jsem si uvědomila, že stále úspěšně odoláváme
větší konkurenci a prakticky pořád unavená, protože mě práce stála většinu
energie.
Naše agentura
se specializovala na zajištění pracovníků pro firmy z Německa a Beneluxu.
Cizinci, kteří začínali podnikat v Čechách, měli představu, že dobrého
zaměstnance musí každá správná agentura sehnat ihned a ideálního do tří dnů.
Práce mě bavila, ale často jsem měla pochyby, zda jsem opravdu vybrala toho
správného člověka na to správné místo. Někdy se stávalo, že pracovník, kterého
jsem vybrala a doporučila, nevyhovoval nebo selhal. To mě trápilo ještě dlouho
po tom, co za něj sehnala náhradu.
Hodně
uchazečů o zaměstnání uvádělo nepravdivé údaje. Také měli vysoké požadavky na
plat a sociální výhody, ale málokdo by ochoten odvádět odpovídající výkon. A mě
stále víc přepadaly pocity marnosti nad tím, že nejsem schopna zákazníkům
garantovat kvalitu vybraných zaměstnanců.
Zákazníci i přes to moji práci oceňovali. Jinak by
moji agenturu nedoporučovali dál. Ale když jsem šestkrát týdně zůstávala
v kanceláři dlouho do večera, abych se připravila na jednání
v příštím dni nebo abych zkontrolovala účetnictví, pochybovala jsem občas
o tom, zda se chci takhle živit až do smrti.
Pro Markusovu firmu jsem zajišťovala zaměstnance už
dřív, ale vždycky jsem jednala jen s vedoucím jeho pražské pobočky nebo
s personálním šéfem, Janem van der Horst, který byl Holanďan.
To lednové pondělí, kdy jsem poprvé viděla Markuse
Wildera, jsem už podruhé přecházela chřipku. Moje dvě zaměstnankyně ležely se
stejnou chorobou doma v posteli. Seděla jsem v kanceláři,
v odpadkovém koši přibývalo papírkových kapesníků a poslední pracovní síla
AZ-Kontaktu Zdenička odešla s horečkou k lékaři. Na druhou hodinu
jsem měla sjednanou schůzku v sídle firmy WI-TECH v domě na nábřeží
Vltavy. Jaké ale bylo moje překvapení, když mě sekretářka uvedla do zasedací
místnoti, kde na mě čekal sám šéf firmy. Tedy Markus.
Proč se rozhodl, že se se mnou setká osobně, mi
dodnes nevysvětlil. Ze zkušenosti vím, že majitelé velkých firem mají na tyhle
věci svoje lidi, kteří požadavky vedení personální agentuře přednesou. Když
jsem se Markuse ptala, proč se rozhodl právě takhle, jen zabručel, že mu to
přišlo jako dobrý nápad. Tak nevím, asi to byl osud.
Takže jsem vypila další dávku čaje, spolkla léky a
šla pracovat. Jednání v kanceláři
firmy bylo stručné a věcné. To mě potěšilo. Byla jsem zvyklá i na zákazníky,
kteří se na každou věc vyptávali pětkrát, desetkrát jsem musela zdůrazňovat
podmínky zprostředkování zaměstnanců (záruka kvalifikace, výměna pracovníka ve
zkušební době, slevy při vyšším počtu přijatých zaměstnanců pro jednu firmu a
rok) a protože jsem žena, tak jsem často musela překonávat i neskrývanou
nedůvěru v mé schopnosti.
Během jednání chřipka neustoupila, naopak. Hlava mě
bolela čím dál víc a cítila jsem, že mi zase stoupá teplota. Začalo mě píchat
v levém uchu, bolelo mě v zádech a moc jsem se těšila do postele. To,
že Markus je velmi sympatický muž jsem sice vnímala, ale v tom stavu mi to
bylo srdečně jedno.
A tak, když mi najednou na závěr dosud tak pěkně
pracovně probíhajícího setkání navrhl, zda bych s ním nechtěla povečeřet,
zatmělo se mi před očima. A to doslova.
Firma WI-TECH, které je Markus většinovým vlastníkem,
byla dobrý zákazník, a jak jsem věděla, díky jejím referencím jsem získala i
další klienty. Navíc se jako reálná jevila také možnost zajištění zaměstnanců
pro nové pobočky v Brně a Ostravě, a to pro mě znamenalo jistotu výdělku
na čtvrt roku.
Tohle všechno mi proběhlo hlavou. Profesionálně jsem
se na Markuse usmála, nadechla jsem se… A pak jsem se rozbrečela.
„V čem je problém? Co jsem řekl špatně slečno
Adlerova?“ vyděsil se Markus, tehdy ještě pan Wilder.
„Vůbec nic, moc se omlouvám.“ vzlykala jsem „Já
jenom… Opravdu se moc omlouvám, je mi to moc líto…“
„Ale já to přežiju, když se mnou večer nepůjdete.
Opravdu. Sice stačilo říct mi to rovnou a nemusela jste plakat, ale to nevadí,
opravdu.“ řekl, „Vy nemáte kapesník?“
„Mám, ale nevím kde.“ řekla jsem.
„Chcete půjčit? Tak už přece
neplačte. Já si připadám, jako bych vás chtěl nejmíň zavraždit.“
„Ne, opravdu se nezlobte. Já si připadám tak trapně,
to se mi ještě nikdy nestalo, abych tohle provedla, to je tak neprofesionální.
Promiňte.“ Konečně jsem z boční kapsičky kabelky vydolovala papírový
kapesník a otřela si oči i nos. „Víte
pane Wildere, zachovala jsem se hrozně hloupě, ale já mám už tři dny chřipku,
je mi mizerně a přitom jsem nechtěla odříct to jednání s vámi. Na tu večeři
bych samozřejmě velmi ráda šla, pokud byste měl ještě zájem. Ten můj
profesionální kolaps nemá s vámi samozřejmě nic společného.“ koktala jsem.
„Aha,“ řekl Markus a s potutelným úsměvem si mě
prohlížel, „jenomže moje pozvání na večeři nemělo s vaší profesí nic
společného. Takže nemusíte mít strach, že když jste mě tak vehementně odmítla,
že přijdete o zákazníka.“
Tak jsem mlčela, co na to říct, navíc když vám hlava
třeští a z nosu teče. To ale nebylo všechno. Jak jsem tak posmrkovala a
popotahovala, tak jsem k dovršení toho všeho taky hezky nahlas škytla. No,
připadala si jako usmrkané malé dítě, co mu tatínek říká: zase sis Zuzanko
nevzala papučky, uvidíš, nachladíš a nebudeš moci chodit ven. A pak jsem škytla
ještě jednou.
Markusovi už necukaly koutky úst, zubil se docela
nepokrytě a povídá: „Slečno Adlerova, já mám nápad. Máte tu auto? Nemáte. Tak
já vás teď odvezu domů, vy si alespoň na dva dny lehnete do postele, vyléčíte
se a já až přijedu do Čech zase příští měsíc, tak Vás pozvu na tu večeři znovu.
Můžete si vymyslet zase nějakou pěknou chorobu. To byl samozřejmě vtip. Co vy
na to?“
Za osm měsíců a dvanáct dnů od tohoto setkání jsme
se s Markusem vzali.
Děkuji, že mě čtete.
Vaše Helena Hardenová
Můžete mě sledovat i na Instagramu
Žádné komentáře:
Okomentovat